na Blog.cz

Vše, co se může pokazit, se pokazí, že ano? Ksakru. A že jsem si stokrát opakovala, abych se tak nezachovala, abych byla opatrná, bylo k ničemu. Přesně to se stalo a pak to najednou bylo pryč. Ještě chvilku počkej.
Nastala hudbení krize - nebylo co poslouchat, protože Inni od Sigúr Ros mě nutí k sebelítosti a Republic of Two vyvolávají vzpomínky na čtvrteční večer. Aha? A pak najednou, BUM, je toho strašně moc. Objevuji. Ale proč je to všechno tak těžké? Co včera zdálo se být únosně smutné, dnes nedá se vydržet. Snažím se to překonávat, veselé písničky mi nic neříkají.

Je vůbec možné se sem vrátit? Do místa, které primárně sloužilo k nesmyslným citovým výlevům, výkřikům bez nápadu a myšlenky? Je to krok zpět? Vrátit se k nočnímu sepisování, té podivně uklidňující aktivitě, která možná i dovolí rozvířené mysli na chvíli přestat tápad. Odpočinout si.
Asi se to zdá nelogické, přinejmenším to nemohu pochopit, ale píšu..

Babí léto muselo nutně přinést velkou změnu, jak zvyklá již na to jsem a jak imunní jsem se vůči tomu stala. Jakoby to patřilo k podivnému rituálu, který dovoluje užít podzimu v celé jeho škále, tedy vzdychat nad jeho omamnou krásou a uzavírat se do sebe, přemýšlet, přehodnocovat. Přistihnu se místy, jak se těším na první sníh, na první velké vločky.. Nevím, snad za to může Neckář a jeho Půlnoční, každopádně to vše ústí do zaslepené adorace přírody a její aktuální podoby. Proč si protiřečím? Jen se dotknout povrchu. Na chvíli projet prsty. Pohledem zůstat a zbožňovat. Vztahovat dovnitř.
Snad nejlépe se píše v teskné náladě, ve chvílích trýzně. Jak jinak vysvětlit, že slova se tvoří pomalu a ztěžka? Může za to radost? Raduji se?
Už chybí tak málo. Rozkvět na dosah. Vše je tak křehké a pomíjivé.. A vypadne-li mi to z rukou, budu se proklínat. Nemohu si to dovolit, tak cenné se to vše zdá teď být.
Je kam spěchat vůbec? Je důvod se rozeběhnout a riskovat?
Ne. Však teď je to tak akorát... Příjemné.
A přesto.
_

Je tomu tak vždy, když trošku polevím. Vždy mnou prostoupí pocit uvolnění, únavy. Nekonečný spánek. Jenže... Pak jako by se v mé hlavě objevily výčitky, neboť dlouhé dny a noci proseděné u knih apelují na mé svědomí, ať znovu upřu svůj zrak do nějakého textu. 

A taky nevím kde jsi a to mě nutí přemýšlet. Proč jsem přehodnotila svůj postoj, proč jsem se přeci jen nechala udolat. Takhle by to nešlo. Nechám toho. Najednou nevím, co bych řekla, trošku beznaděj.
Nakrájej mi plátky citrónu a polož je na parapet.
Voda. Nekonečno. Rýč. 

Vyhlídky do budoucna jsou čistě školní, studijní. Kulturní zážitky budou, tak i večírky, víno.  

Když říkám ne, tak to tak opravdu myslím, jenže problém je můj drahý v tom, že já ne říkat neumím. Neumím odmítat, neumím se bránit, a proto jsme zde. V rámci možností je to příjemná situace, ale jak dál?

Usínám unavená, probouzím se unavená.

Očekávám, že na mne ze střechy spadne kus sněhu, co sněhu, ledu! Tyhle zimní dny, kdy mi teče do bot a kdy mám na sobě tři svetry, jelikož se nejsem schopna zimě přizpůsobit, mě vyčerpávají, ale odmítám si to přiznat. Je to čistá neschopnost, kterou se proplétá i má zhýčkanost. 

Nejvíce mě vyděsilo, že mi letos utekl podzim. Na jeho začátku jsem si říkala, jak se těším, až trochu uzraje. A pak jednu neděli jedu autem a říkám si, proč je sakra tak šedivo? Bezevšeho, listy byly pryč, všechno bylo pryč! Jak mi to mohlo uniknout? To jsem trávila opravdu všechen čas ve škole a na projekcích? Zaručený způsob jak zapomenout na minulost, to se musí nechat, ale když si mě minulost zase našla, tak mě to zpětně mrzí, že jsem o ten podzim přišla. 

Myšlenky hýří mezi orchidejí a karafiáty, káva už je studená. Je to nezvyk psát o sobě, když člověka učí kritickému myšlení a navíc mu jakékoli subjektivní myšlenky z textů vyškrtávají. Zapovězený kousek mé mysli budiž oprášen a aspoň zde ať jsou filtrovány mé "ať je to cokoli". Musím se usmát. 

Víš.

Jsem hloupá a není to novinka. Jsem naivka a nového na tom je to, že to neumím udržet v sobě. Jsem tradičně zmatená a chci něco víc. Ano, podzim je tu!

Na nastávajících dnech vidím dobré toto: filmy, mátový čaj, filmy, klubové koncerty, kafe, zima a žlutý keř za oknem. Na následujících dnech vidím špatné toto: většinová apatie, všeobecná úzkost. 

Nic víc, nic navíc.

Jsem šikovná.

Rozepsala jsem si tady takový milý literární pokus, který se točil kolem polaroidové fotografie či co, a samozřejmě automatické ukládání vypnuto. Ne, nejsem naštvaná, jelikož jsem ráno při pohledu z okna všechno vzdala dopředu. Když je venku nad třicet, je to prostě všechno na nic.

Ano, návrat do pražské reality po první půlhodince euforie se rychle změnil v jakousi skepsi z nadcházejících dnů. Znovu se budu opakovat, za všechno většinou může počasí. Praze nemůžu upřít tu romantiku ve starých uličkách kolem desáté večer, ale co dělat těch 12 hodin předtím?

Mé aktivity se omezují hlavně na ty vnitří alá psaní nějakého převratného díla (1% času), čtené evropské prózy ( 5%), sledování nějaké těžkého snímku (50%) a sezení u počítače. Jsem tragéd zase jednou.

Závěr je takový, že netuším, co dnes budu dělat. Ano, plány na večer jsou jasné, ale jak přežiju to odpoledne zase jedno, to je mi záhadou.

Vstavačka v šest, snídaně v hotelu a pak pádit rychle do Thermalu stát hodinu a půl ve frontě na lístky, do půlnoci pendlovat po filmech a po půlnoci se vydat zatrsat do Aeroportu, tolik stručně k programu letošních pěti dnů, které jsme na festivalu s kamarádkou strávily. A že sme neviděly Juda Lawa, byla jen a jen moje chyba.

Na letošním ročníku IFFKV se našlo hodně dobrých a náročných snímků, které člověk tradičně nestíhal vstřebat hned, ale objevilo se i pár opravdu tragických filmů... Co ale tedy zpětně doporučuji:

Surové drama, ze kterého rozhodně veselí nebudete.

A Single Man

Protože máme rádi Colina Firtha a Nicholase Houlta, protože máme rádi vizuálně uchvacující snímky, protože je to úžasné.

Tak existenciální, že zapomenete dýchat.

Láska je láska. A nebo není?

Příběh z psychiatrické léčebny propleten nespočetnými flashbacky, ať žije černý humor!

Nechápu a netvrdím, že jsem vůbec někdy chápala.

Co?

Nevim.

Tak trochu posttraumatický šok. 

Těším se na zítra. Každou středu se těším na čtvrtek. Je to tak jednoduché, je to tak prostě, jsem tak pomatená, proč jenom nejsi taky?! 

Jasně, tohle nesmyslný slovíčkaření bylo vždycky moje, ale občas bych tomu ráda dala nějakou formu. V tuto chvílí, chápeš, v tenhle moment, jde čistě jen o jakýsi vnitřní neklid, jenž se projevuje právě skoro náhodným seskupováním slov. 

Jsem náladová a kromě toho se chovám jako malý děcko, protože prostě chci mít, co jsem si umanula. Nejde mi to dobrý 4 měsíce? Kecám, nejde mi to tak půl roku. Proč jsem tak neschopná, proč jsem zase zapomněla na ty svoje skulinky v troposféře.

Jděte spát, neponocujte, zbavte se těch kruhů pod očima.

A jestli ještě pořád máte dobrou náladu, poslechněte si tohle: